Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úspěšná dámská posádka

29. 10. 2013

 

 

 

foto2.jpg

Když rallyové dámy vzpomínají…

Je to bezmála pětadvacet let, co přestala závodit chrudimská učitelka autoškoly Miloslava Chomínová, která navigovala několik špičkových jezdců, v čele s nezapomenutelným Miroslavem Šefrem. Miloslava Chomínová však také sama úspěšně sedávala za závodním volantem, a to vždy za navigace další „Chrudimačky“ kadeřnice Anny Slavíkové. Bylo to v době, kdy byla u nás ryze dámská posádka poměrně velkou raritou. A při pohledu do výsledkových listin automobilových soutěží v letech 1976 – 1981 nelze přehlédnout řadu jejich úspěchů.

„Začaly jsme BOASkami a založením ženského motoristického klubu v Chrudimi pod názvem Helena podle zdejší reprezentantky v parašutismu. Po několika sezónách, kdy jsme se dostaly do užší ženské národní špičky, jsme díky posádce Hubáček – Minářík, kteří se u nás stavěli při cestě na Rallye Tatry na kafe a řekli nám, „proč nejezdíte rallye“, automobilové soutěže zkusily. A bylo to krušné. Rallye Zlatá přilba Pardubice se sice jela za rohem, ale my vyrazily jako na BOASku, v sukních, podpatcích, s kabelkou a tužkou a se zcela sériovou tisicovkou. Dneska už tomu nikdo asi neuvěří, ale my tam neměly ani bezpečnostní pásy, minimax, odpovídající přilby a ke všemu se nás technik zeptal, kde máme třetí jištění kapoty…Zkrátím to, pásy jsme přidělaly lepící páskou natajno v úpéčku, kapotu jsme stáhly tažným lanem, do brzkého rána sehnaly odpovídající přilby a minimax a jely jsme - pamatuji si i čas startu noční etapy – 00:39 a soutěž jsme k údivu řady lidí dokončily.“

Jenže ze skromných začátků byl bleskový postup z oblastí do Přeboru ČSR a také nové auto!

„Na dalších soutěžích už jsme věděly o co jde a my jezdily pátá, šestá místa, a to znamenalo hned v první sezóně v roce 1976 zisk druhé výkonnostní třídy. Novou sezónu jsme začaly pro nemoc později a ve Varnsdorfu jsme dojely až po limitu, ale na Rallye IDA už jsme skončily třetí, k tomu získaly body na několika oblastních soutěžích a to stačilo k  udržení v Přeboru ČSR.“

Následující rok jste IDU nedojely, ale další tři soutěže ano a Vaše typicky zbarvené kupátko s nápisem JIM BIM se stalo mezi fanoušky rallye populární.

„V tu dobu jsme už byly docela sehrané. Využívaly jsme tzv. kvaltový rozpis a stále jsme se zrychlovaly, i když třeba na Rallye Klíč nás chtěla Míla asi vyklopit,“ vzpomíná na krizový moment na erzetě u Polevska navigátorka Anna Slavíková a pokračuje:„Bylo to fajn, mezi posádkami a jejich doprovody panovalo přátelství a téměř všichni si vzájemně pomáhali, přestože při závodech nikdo nedal nikomu nic zadarmo“.

Z třídy A5 2000 kupátko přestavěli Vaši mechanici do třídy A2 1150 a vy jste atakovaly první desítku této početné kategorie.

„V sezóně 1979 se nám nejvíce dařilo v Novém Boru a Plzni, ale zažily jsme také nejnesmyslnější odstoupení. V Hodoníně se jela první erzeta prakticky celá na písku. Zdárně jsme ji dokončily a vyjely na silnici. Auto nešlo udržet, cestovalo po celé vozovce. Nemělo to cenu pokračovat, zřejmě porucha řízení, myslely jsme. Na zvedáku v jedné z hodonínských garáží jsme zjistily, že kola byla plná písku. Stačilo je „obouchat“ a mohly jsme pokračovat. Málem jsme to obrečely. Následující rok se nám povedl náramně. Celkově jsme skončily sedmé v A2 1150, a dokončily jsme všechny čtyři soutěže v přeboru ČSR, v Jičíně jsme byly sedmé, v Příbrami deváté a v Hodoníně desáté.“

A teď zase trochu neuvěřitelných historek.

„Kdo znal naše kupátko, tak si asi také vzpomene na dovýbavu, která by asi dneska u technických komisařů neprošla – měly jsme anatomické sedačky s potahama jako na pokojová křesla. Jako všichni jsme taky bojovaly s financema, sponzorů moc nebylo. Když nám docházely peníze, tak už jsme byly tak zoufalé, že jsme si v itíku psaly: levá pět u květáku, nebo rovinka pravá čtyři pole s rajčaty. A pak jsme si na nich smlsly k večeři…

Ale zpět k Vašim výsledkům. Také sezóna 1981 patřila k těm úspěšnějším.

„V přeboru ČSR jsme sice dvě soutěže nedojely, ale jednou jsme byly sedmé a jednou jedenácté. To znamenalo patnácté místo celkově. Jely jsme však taky slavnou Barum rallye, dostali startovní číslo 123 a v cíli nám patřila nejen pětačtyřicátá příčka, ale také vítězství v dámském poháru. Tím se naše společná kariéra uzavřela. A proč jsme to dělaly? Braly jsme to svým způsobem jako dobrodružství, trochu předvádivost, ale vliv měli i naši manželé, kteří jezdili motokros a určitým dílem i parta plochodrážníků z Pardubic,“ dodávají svorně „závodící Robinsonky“.

Zatímco Anna Slavíková se soutěžemi skončila, Míla Chomínová se posadila na dalších sedm sezón na sedadlo spolujezdce.

 

 foto-3.jpg

http://pavelvydra.rajce.net/Posadka_Chominova_-_Slavikova

O této posádce se mimo jiné dočtete i v připravovaném 3. díle Historie československých rallye, kterou připravuji, ale zřejmě nestihnu vydat do konce roku 2013, jak jsem původně zamýšlel. Není to mojí nečinností, ale tím, že stále doplňuji údaje (a je to čím dál tím těžší), aby historie východočeských soutěží byla co nejucelenější.

 

 
 

 

Fotoalbum


Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< duben / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 33083
Měsíc: 332
Den: 14