Pepa Král slavil premiérové vítězství
Premiérové rallyové vítězství Josefa Krále.
Jiří Tošovský již poznal, jak chutná absolutní vítězství v automobilové rally (absolutní vítěz s Janem Krečmanem při Rallye Rožňava). Jeho spolujezdec Josef Král, přestože závodí již tři desítky let, tento pocit získal minulý víkend na šotolinové soutěži v Německu.
Po mnoha letech závodění v rally to bylo moje první absolutní vítězství. V roce 2007 jsem měl sice už "namále" ve Vsetíně, protože jsme se Zdeňkem Vlčkem byli nejrychlejší, ale díky penalizaci 10s za předčasný start do rychlostní zkoušky jsme "spadli" až na čtvrté místo“, říká jezdec, který si starty s Jiřím Tošovským pochvaluje.
14. Lausitz Rally 200 začínala kdysi jako malá soutěž pořádaná nadšenci z Boxbergu a postupně se dopracovala až k finále německého mistrovství. Letos se pořadatelé rozhodli uspořádat nejen velkou Lausitz rally tradičně v říjnu, ale i "malý Lausitz" v červenci jako součást Schotter -cupu a dalších menších regionálních mistrovství.
Josef Král dále přibližuje tento seriál soutěží:
„Schotter cup je seriál desti až dvanácti kratších soutěží závodů na území Německa, které se jedou převážně na nezpevněném povrchu. Jedná se o jednodenní závody, kdy celková délka RZ v soutěži nesmí přesáhnout pětatřicet kilometrů. Celý závod je odjetý za den, takže pro účastníky opravdu za minimální náklady. V sobotu ráno jsou oficiální přejímky a dopoledne jsou již seznamovací jízdy (povolené 2 průjezdy RZ a může se použít i závodní auto!!!). Kolem poledne je start, soutěž má obvykle dvě sekce po dvou až třech erzetách a mezi nima jedno seskupení a kolem osmnácté hodiny je první auto v cíli. Ve dvacet hodin je slavnostní vyhlášení vítězů.“
Seriál soutěží má i další svoje specifika.
„Během rally lze použít maximálně šest pneumatik, jakýkoliv servis během soutěže je zakázán, takže mechanici nejsou na závod potřeba.Tankování je povoleno pouze u stanovených veřejných pump. Kuriozitou je to, že v národních podnicích se nemusí respektovat některá mezinárodní pravidla, takže startovní pořadí je obvykle opačné. První startují nejslabší vozy a nejsilnější čtyřkolky až na konci, aby Trabanti měli ještě "čistou trať" bez kolejí, které jim jinak čtyřkolky vyjezdí. Proto taky máme na těchto soutěžích obvykle jedno z nejvyšších startovních čísel. Takže soutěže jsou určeny jak zkušeným soutěžákům, tak i pro klubové závodění nadšenců, kteří si chtějí užít legraci v autě a nemají ani peníze, ani dovolenou, a přesto si chtějí na šotolině "zablbnout" třeba s patnáct let starým BMW nebo jiným autem. Počet startujících se pohybuje obvykle mezi padesáti až osmdesáti posádkami.“
I když se nejedná o velký mistrák, tak jste určitě museli hodně „tahat“, aby jste dosáhli na tak velký úspěch.
„Aby člověk byl "na bedně", musí se sakra snažit, protože tam s námi startují ve čtyřkolkách jak dobří jezdci domácí, kteří se na šotolinu specializují, nebo místní posádky z "velkého mistráku", tak i zahraniční ,obvykle z Finska nebo z Rakouska. Soutěž je vedena jako národní, ale obsazení posádkami mezinárodní. Ale protože i němečtí pořadatelé mají svůj "FAS", mohou do domácích šampionátů od letoška bodovat pouze něměčtí jezdci nebo jezdci s německou "jednodenní licencí". My jedeme Schotter cup proto, že nás pořadatelé znají a chtějí, ale body nám oficiálně dávat nemůžou. Což nevadí, nám jsou body do nějakých mistráků už dávno ukradené, naše filosofie je: "Jedu tam, kde se mi líbí..."
Zmiňoval jsi, že délka erzet je zhruba poloviční našich rallysprintů.
Pětatřicet kilometrů erzet je na první pohled málo, ale třicet pět kilometrů na šotolině, kde jezdec musí fakt řídit i na třistametrových rovinách, člověku dá většinou mnohem více radosti z rychlé jízdy než sedmdesát kilometrů na asfaltu českých sprintů dvoustovkou mezi stromy. My obvykle jezdíme na zmíněné soutěže v pátek večer, pokud už od pátečního rána nejsme v nějakých místních lázních, například v Bad Fussing, nebo Bad Schmiederberg, pak si uděláme dobrovolnou administrativní a technickou přejímku, a pak už nás čeká jen večeře a pivo s kamarády z teamu, protože vše, včetně nočního návratu domů, se odehraje za jediný den.“
Zejména Jirka Tošovský, ale v poslední době i Ty jezdíte stále více v zahraničí.
„Jirkův postoj k českým soutěžím je podobný jako můj, já už se v ČR také "trochu nudím", protože většina erzet se pořád opakuje, a protože tyhle závody, obvykle se jedoucí v bývalém východním Německu – erzety na tratích starších ročníků Pneumant rally, Wartburg rally apod., jsou pro nás občas blíž, než závody na Moravě. A protože s jazykem nemáme problémy, jedeme raději tam. Nemluvě o tom, že startovné a celkové náklady jsou taky výrazně nižší. Navíc jezdíme jen "nalehko", bez většího servisního auta a pořadatelé jsou rádi, že jim z toho děláme mezinárodní soutěž. Nás oba s Jirkou baví spíš hledat nové výzvy, než kroužit po stejných erzetách v Čechách pořád dokola. Takže jsme se v Německu nebo v Rakousku docela našli. Například Jaako Keskinnen na ně z Finska dokonce létá letadlem. Vybíráme jen ty bližší podniky, nebo ty, co jsou zdvojené. Dvě až tři soutěže za rok jsou totiž dlouhé, tzn. za jeden den se odjedou dvě soutěže s odděleným bodováním! A to už kvůli 2 x
A navíc se více soustředíte na nezpevněný povrch, kde se Vám i velice daří.
„My jsme s Tóšou od loňského roku celkem pravidelnými účastníky závodů Schotter cupu, na Lausitz rally už jsme každý taky něco najezdili, takže ji skoro bereme jako naši "domácí soutěž". Šotolina, kterou v Čechách nemáme, nás baví mnohem víc, než rychlé asfalty. A z Jirky se postupně, díky účasti na šotolinových závodech i v Rakousku, stal specialista na nezpevněné povrchy. Díky tomu jsme nemuseli ani moc řešit nějaké velké dilema, kterou soutěž pojedeme, když se Lausitz a Bohemia termínově kryjí. A tak zatímco naši kamarádi na Bohemce strávili v autě šest dnů od úterý do neděle pod těžkým dozorem policie, pořadatelů, GPS "četníků", bulváru a "jánevímkohoještě", já jsem v pátek odpoledne v práci zaklapnul PC, naskočil k Tóšovi do auta, zajeli jsme si v sobotu hezkou šotolinovou soutěž kousek za barákem, v pohodě zrelaxovaní jsme se v noci po vyhlášení vítězů vrátili domů, a v neděli dopoledne už jsem u snídaně na terase doma řešil, jestli se nezajedu mrknout aspoń na erzetu do Hodkovic.A počet startujících na "malým Lausitzu" byl jako na Bohemce, i když pravda, konkurence jezdecky i technicky trochu jiná.“
A samotná soutěž?
„Všechno do sebe tak nějak zapadalo, od pátka večer až do cíle. Jirka se evidentně dobře vyspal, a tak hned od první erzety nenechal nikoho na pochybách, kdo tady dnes bude diktovat tempo. Takže Finové i Němci, kteří jsou obvykle kousek před námi, po půlce závodu nad výsledky jen kroutili hlavami. Když se pořádně jede, tak je to i pro spolujezdce jednodušší a radostnější, ten rozpis číst. V autě je pohoda a celý tým funguje jak má, jezdí se pěkné časy, aniž by člověk měl pocit nějakého zvýšeného rizika. A když i v "aréně" to na známém skoku Jirka "podržel" na plnou pět opravdu až na hranu, jak našim mechanikům a divákům v seskupení slíbil, a doskočili jsme fakt zdaleka nejdál, bylo jasné, že se tentokrát za svůj výkon nebudeme muset stydět. To, že Rainer Keck, který jediný by nás mohl ještě zezadu ohrozit, na RZ 3 odstoupil, a že jsme první, jsme se dozvěděli až v cíli. Pocity? Člověk by při celkovém vítězství v soutěži měl asi po dojetí do cíle "vyvádět" jako v televizi, ale my si na gesta moc nepotrpíme. Měli jsme z našeho výkonu takovou radost, že nám bylo fakt úplně jedno, jestli jsme v cíli byli první, pátí nebo sedmí. Vítězství nám tak přípomínalo osprchování šampaňským od kolegů a cinkající poháry na zadním sedadle při cestě domů.“
Foto: Klaus Richter